Podle P. Č. Rynešové se účinky hiporehabilitace dělí na biomechanické, fyziologické, psychické a bioenergetické.
„BIOMECHANICKÉ ÚČINKY
Trojrozměrný pohyb koňského hřbetu je pro člověka pohybově velmi podobný. Na jezdce sedícího na koňském hřbetě se při chůzi koně přenáší pohybový vzorec, který je podobný fyziologickému stereotypu lidské chůze, a to 90 – 100 rytmických impulsů za minutu. Tyto impulsy, které vznikají při změnách rychlosti a směru, mají navíc v kombinaci s odstředivými silami a zrychlením pozitivní terapeutický účinek. Rytmické přenášení pohybu hřbetu koně jdoucího krokem působí kladně na uvolňování pohybových reakcí jezdce (Vyhnálek, Kůrková, 1995 in Rynešová, 2012).FYZIOLOGICKÉ ÚČINKY
Při jízdě na koni jsou vedle pohybového aparátu (pánev, páteř, svalstvo) přímo ovlivňovány i vnitřní orgány: kardiovaskulární systém, respirační systém, zažívací trakt a další. (Vyhnálek, Kůrková, 1995 in Rynešová, 2012).Působení pohybu při jízdě na koni pomáhá také uvolňovat endorfiny a podporuje látkovou výměnu.
PSYCHICKÉ ÚČINKY
Vliv kladných emocí na člověka je jedním ze stěžejních psychologických účinků, které hiporehabilitace zprostředkovává. Člověk, který vstupuje do kontaktu se zvířetem, většinou prožívá pozitivní emoce.BIOENERGETICKÉ ÚČINKY
Bioenergetické účinky hiporehabilitace jsou zčásti diskutabilní. Nejsou zcela vědecky ověřeny, nicméně za uplynulých 25 let se zjistilo, že každý živý organismus produkuje určitou energii, takže i kůň vyzařuje některé elektromagnetické vlny. Na člověka, který je s koněm v úzkém kontaktu (buď na něm sedí, nebo se ho jen dotýká), může tato „energie“ působit pozitivně. “ (Rynešová, 2012)
Při práci s dětmi tedy vycházíme také z předpokladu, že kůň působí jako silný motivační prvek. Nejen díky biomechanickým, fyziologickým, psychickým a bioenergetickým účinkům, ale také díky své přirozené podstatě.
„Zmínky dokládající, jak moc jsou lidé fascinovaní koňmi, jsou staré dobrých patnáct tisíc let: Předchůdci čeledi koňovitých cválají už na paleolitických jeskynních malbách ve francouzském Lascaux a pak se přesouvají v čase, aby se toulali rozlehlými pláněmi evroasijských stepí, kde byli před osmi tisíci lety poprvé ježdění…
…Nyní, na počátku jednadvacátého století, koně získávají novou identitu, přestávají být pouze tahouny, soumary a prostředky pro ukojení ega, ale stávají se našimi partnery. Proti vší logice se poté, co je v oblasti dopravy nahradila auta a nákladní vozy, koně stali ještě populárnějšími…
Proč takové elegantní, vpravdě královské bytosti nosí lidstvo po světě a trpí naše někdy zlé, jindy komické zacházení a ďábelské skutky? Je to proto, že jim chybí potřebné mentální schopnosti? Nebo jsou to citlivé, vysoce rozvinuté bytosti, které nás chrání, vychovávají, trpělivě vedou a čekají, až se probudíme do moudrosti, kterou tiše hlídají, zatímco my si odžíváme své adolescentní fantazie o moci a dobývání, často na jejich úkor?
Popularita knížky, kterou nyní držíte v rukou, je důkazem, že mnoho lidí poznává transformační sílu vztahu mezi koněm a člověkem, uznává, že jejich láska ke koním je něco více než nostalgie, sentimentalita nebo uspokojení z rekreačního sportovního vyžití. Mezi námi a těmito úžasnými tvory totiž vskutku něco je. Něco, co není snadné pojmenovat slovy.“ (Kohanov, 2014)
„Kůň tedy není pouze nositelem onoho trojdimenzionálního pohybového impulsu. To by ho uměly v dnešní době nahradit jednoduché, levné, počítačem řízené mechanické trenažéry. Všichni, kdo pracují v oblasti hipoterapie, vědí, že kůň je vedle tohoto mechanického účinku také nositelem dalších terapeutických faktorů, a jedním z nich je vedle psychologického, bioenergoinformačního vlivu na pacienta nebo klienta také jeho význam jako symbolu.“ (Hornáček, Hollý, 2005)
Pro (nejen) dětské klienty je bezesporu také motivující pocit, že tak obrovská bytost uposlechla jejich povelu.
Prožitky spojené s koňmi – pocity euforie a pohody – zvyšují sebevědomí, pozitivní sebehodnocení a pocity sebejistoty. Klienti mají pocit, že dokážou něco, co jen tak někdo neumí. (Rynešová, 2012)
„K působení atmosféry a motivace přibývá i další psychologický moment spočívající v probuzení pohybové zkušenosti z raného dětství (kolébání atd.), což opět svědčí pro nenahraditelnost hiporehabilitace. (Rynešová, 2012)
