Chceme, aby naši koně byli nejen terapeuty pro duši, ale i pro tělo. Proto učíme jízdě bez sedel s co nejuvolněnějším jezdcem. Vyjížďka je pak pohodlná pro oba. Přirozené jezdectví spočívá v tom, že koně upozorníme, pokud chceme jít jinam – opravíme jeho chybnou úvahu, ale nediktujeme mu každý jeho krok.
Klasické jezdectví učí strnulému sedu a pobízení koně ke každému kroku. Jezdec se tím ochuzuje o terapeutický pohyb koňského hřbetu, ale hlavně znepříjemňuje společnou procházku sobě i koni. Jezdec je unavený z neustálého pobízení, kůň je znechucený, že ho neustále (a zbytečně) někdo pobízí.
Pohyb koně je jedinečný, i proto je kůň jakožto balanční plocha používán v hipoterapii. Koňský hřbet vytváří svým pohybem ležatou osmičku. Tělem jezdce pohybuje ve třech rovinách – nahoru-dolů, doprava-doleva a dopředu-dozadu.
Pokud je jezdec uvolněný může z tohoto pohybu profitovat, jezdec v sedle, s nohama ve třmenech však uvolněný není. Opírání váhy do třmenů, násilím držené špičky ke koni, paty dolů – to všechno uzamyká kyčelní kloub a terapeutický pohyb koně je na člověka přenášen jen minimálně.
Strnulé držení těla navíc zhoršuje přirozenou rovnováhu, protože jezdec špatně pracuje se svým těžištěm. Stačí pak jen minimální nečekaný pohyb koně, například mírné leknutí a nezkušený jezdec, opřený nohama ve třmenech okamžitě ztrácí rovnováhu. Uvolněné tělo však intuitivně zareaguje a nečekaný pohyb vyrovná.
